Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Den poté, co Prahou zaduněli SWANS, ovládli klub Archa další legendární veteráni „Studené války“, ministři propagandy Neue Slowenische Kunst. LAIBACH slavili třicet let provokování, překrucování, re-interpretací a vytváření nových souvislostí. 30 let unikátního uměleckého těla, v němž si vizualita rafinovaně destilovaná z ideologických matérií podává ruku s industriálně okovanými pěstmi hudby, autoritativně nasoukané do černé košile a vysokých bot.
Úvod byl vyčleněn oslavám, to značí setkání s fanoušky, projekcím filmů a rituálnímu svěcení dne zrodu. Pro nás obyčejné smrtelníky však večer začínal až kolem deváté, kdy do setmělé Archy poprvé udeřilo monstrózní beranidlo syntetizátorů a provázen stylovou projekcí zabírajících pístů se na pódiu zhmotnil muž s vizáží neúprosného farizeje Milan Fras. LAIBACH jsou projektem neobyčejně flexibilním, který funguje hned v několika různých sestavách. Prahu navštívila „komorní“, složená převážně z muzikantů k turné „Volk“, tzn. žádné velké spartakiády a pořadová cvičení, nýbrž autoritativní „kapelmajstr“ Fras, po jeho pravé ruce zarostlý medvídek Luka Jamnik, po ruce levé Mina Špiler s výrazem přísné agentky KGB a konečně nordický punk Damjan Bizilj. Trojice vyzbrojená syntetizátory tvořila ten den srdce pletené z ostnatého drátu. Jeho tep určoval za bicí baterií Janez Gabrič. Ano, zakládající členy hledáte marně. Fras zkrátka vzal na výlet mladou krev.
Koncert lze rozdělit do tří betonových bloků – ten první je zasvěcený jadrné slovinštině a sestupu ke kořenům. Songy z raného období LAIBACH (1985–1988) zní nemilosrdně, strojově, střídají se v nich nekompromisní hlukové údery s monumentálními stěnami kláves, které ve spojení s pravidelným tlukotem Gabričových bicí a precizním light designem vytvářejí dojem paralelního prostoru, kde vládne ideolog Fras a jeho osvětový ansámbl. Hudba je však jednou složkou prožitku. Tou druhou, nedílnou, je projekce, rafinovaná koláž, v níž se prolínají tepající vnitřnosti strojů se zneklidňujícími výjevy německého expresionismu, pornografie a souzvukem ideologických těl, která se poddávají rytmu diktovanému kapelou. Nad tím vším ubíhají anglická a německá hesla, zneklidňující, dekontextualizovaná, korespondující s diktátorským Frasovým vystupováním.
Ústřední postava LAIBACH nepůsobí jako prostředník mezi publikem a kapelou, ale jako svrchovaný vládce, velekněz, který drobnými gesty odměňuje své poddané za dobrou práci. Jeho strojově přesné frázování, jen občas zjemněné vokálními vsuvkami Miny Špiler, v sobě má démonickou podmanivost, s jakou na člověka útočí totalitní propaganda. První část koncertu vrcholí „Slovenskou zenou“, ve které uhrančivý rytmus projekce a zjitřených hudebních ploch splývá až k totální harmonii.
Druhá část koncertu je očekávanější, vděčnější, ale už v sobě nemá tolik rafinovanosti. Startuje ji notoricky známý marš „Tanz Mit Laibach“, při kterém ožívá i ze dvou třetin zaplněná Archa a vydává se dusavý pochod osvědčenými položkami diskografie. Zazní tak „Du Bist Unser“ a „Alle Gegen Alle“ (songy, v nichž snadno nahmatáte žílu, kterou tak účinně napíchli RAMMSTEIN) a fantastické „panzerdisco“ „Das Spiel Ist Aus“, po němž Milan Fras blahosklonně pokyne publiku, jakože „dobrý“ a kapela vytrácí do útrob.
Aber das Spiel ist nicht aus. Následuje politické okénko věnované hymnám tří států – „America“, „Anglia“ a „Francia“ tvoří pevný spojenecký šik, kterým koncert v podivném slova smyslu graduje. Album „Volk“ určitě nepatří k nějakým vrcholným hudebním divočinám, jeho síla je v precizní a inteligentní práci s původním materiálem státních hymen. To LAIBACH dokazují i na živo (opět s vydatnou podporou skvěle sestavené projekce). Pokud už hudba s politickým přesahem, pak tímto způsobem, pěkně prosím. Rudé gilotiny v žoldu hrdé Marianne roztínají čas na dobu, kdy prostor Archy ovládala uhrančivá armáda Neue Slowenische Kunst a na dobu, kdy ji ovládá otravné „hulahula“ z repráků a praskání pivních kelímků. Moje první osobní setkání s LAIBACH jen potvrdilo to, co tolik miluju na jejich deskách. Tahle kapela má všechny komunikační kanály pevně pod kontrolou. Marx, Göbbels, Beatles, to je náš rytmus. Vskutku vypráskaná oslava.
Setlist:
Boji Mi kujemo bodocnost Smrt za smrt Brat Moj Krvava Gruda - Plodna Zemlja Ti, ki izzivaš Država Nova Akropola Slovenska Zena Tanz mit Laibach Alle gegen alle Du bist unser Hell: Symmetry Das Spiel ist aus America Anglia Francia
Divided States Of America (DVD) (2006) Volk (2006) Anthems (2004) WAT (2003) The John Peel Sessions (2002) Rekapitulacija (2002) Laibach (re-release) (1999) M.B. December 21, 1984 (live) (1997) Occupied Europe Nato Tour 1994-95 (1996) Lubljana-Zagreb-Beograd(live) (1994) NATO (1993) Sympathy For The Devil (1992) Let It Be (1990) Krst pod Triglawom - Baptims (1987) Slovenska Akropola (1987) Opus Dei (1987) The Occupied Europe Tour (live) (1986) Nova Akropola (1985) Neue Konservativ (live) (1985) Rekapitulacija 1980-1984 (1985) Laibach (1985)
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.